Město postavené na sopečné skále, které je přezdívané malý Jeruzalém.
Jeho historie sahá až do 11 století a je úzce spjatá s početnou židovskou komunitou, která do města přinesla prosperitu. Je daleko od turistických tras, a proto i teď tu potkáte místní, jak společně sedí na ulici a svou typickou zpěvnou italštinou probírají evidentně něco velmi důležitého.
Bydlíme v samém centru Pitigliana v domě, v jehož zdech jsou vepsané osudy všech, kteří tu od renesance až do současnosti prožívali narození, lásku
i smrt. Kdyby ze sklepení, v zadní části našeho apartmánu, vyšel s knihou Francesco Petrarca, asi bych se vůbec nedivila.
Roman chvíli pracuje a já se vydávám za hranice historického centra.
Vidím současné městečko, které svými vilami, paneláky, fotbalových hřištěm
se zeleným trávníkem (podotýkám, že v této sluncem vyprahlé zemi to není normální) a životem na ulici dokazuje, že se Pitigliano ani v nejmenším nedá nazvat skanzenem.
Miluji na Romanovi jednu věc, krásně se s ním bloudí. Vždy zná směr a cíl, ale mezi startem a cílem se díky tomu ocitáme na úplně novém místě.
A navíc v jeho přítomnosti je vše úžasnější, zelenější, chutnější, legračnější... Takto jsme v Pitiglianu objevili místní hřbitov. Místo, které u nás vybízí
k truchlení a smutku, je tady prostorem radosti z prožitého života, lásky
k blízkým, kteří už nejsou mezi námi a vděčnosti. Jako by si i tady nebožtíci užívali Grande vita.
